Dick Francis: Překážkový žokej, který trefil "drsnou školu"
Jeho jméno znají i lidé, kterým jinak dostihy nic neříkají. Dick Francis, autor více než čtyř desítek detektivek, byl fenomén. Ve svých glosách se projevoval jako bystrý pozorovatel a glosátor.
Onoho jarního odpoledne roku 1956 byla na nohou celá Británie. Do cíle Velké národní, nejznámější steeplechase v zemi, zbývalo necelých sto metrů a na první pozici cválal s ohromným náskokem valach Devon Loch v barvách královny matky. Kůň s žokejem Dickem Francisem urazil více než čtyři míle, s jistotou zdolal třicet překážek a zdál se být jistým vítězem. "Nikdy jsem neměl takový pocit štěstí jako tehdy," vzpomínal později Francis.
Pak se to stalo. Kůň na rovném úseku náhle naprázdno skočil, přistál na břiše a zůstal ztuhlý stát. Naprosto nevídaná situace, bez sebemenšího varování, doslova zmrazila desetitisíce přihlížejících. Vyhraný dostih byl ztracen, životní sen slavného žokeje i královny matky se rozplynul.
Tato sportovní tragédie změnila Francisovi život. Charismatický šampion, který utekl v patnácti letech ze školy do sedla, brzy nato změnil povolání a stal se jedním z nejúspěšnějších spisovatelů detektivních románů. Než 14. února 2010 zemřel ve věku 89 let, prodalo se ve světě více než 70 milionů jeho knih.
Žánr s ustálenými pravidly
Dostihové prostředí se stalo jeho charakteristickou značkou. Francis nebyl zdaleka prvním, kdo přišel s dostihovými detektivkami, ale dokázal je v šedesátých a sedmdesátých letech definovat jako nový žánr.
Když v roce 1962 publikoval svůj první román Smrt favorita, jehož děj otevírá působivá scéna vraždy populárního jezdce přímo na dráze, patřily dostihy v Evropě k nejsledovanějším disciplínám a autorovo ukotvení v atraktivní kulise bylo vnímáno jako samozřejmé.
S přibývající popularitou jiných sportů však začala pozice dostihů klesat a Francis nezřídka čelil výčitkám, že koňské prostředí vlastně poškozuje, když je vykresluje v přehnaných barvách. Pak se ale odehrály události, které někdejší Francisovy fikce katapultovaly do zpravodajství. Nejznámější byl únos hřebce Shergara Irskou republikánskou armádou v roce 1983.
Francisovky postupně získaly ustálená pravidla. Zápletky se obvykle točily kolem jedné specifické oblasti, od letectví a malířství po těžbu diamantů či provozování luxusní restaurace. Vnitřně rozervaný hrdina byl zároveň vždy nějak ukotven v dostihovém světě. Dříve či později musel projít peripetiemi hraničícími s fyzickou likvidací a zničením majetku a to vše při dodržení zlatého pravidla alespoň dvou nebo tří nečekaných zvratů.
Překvapení kritici konstatovali, že to byl právě bývalý žokej s omezeným vzděláním, který po mnoha neúspěšných předchůdcích jako první s neuvěřitelnou lehkostí převedl do britské literatury styl amerických autorů takzvané drsné školy.
Na rozdíl od většiny z nich však rezignoval na sériovou hlavní postavu. Francisovky mívají pokaždé nového vypravěče, výjimkou je jednoruký soukromý detektiv Sid Halley, jehož příběh se kontinuálně vyvíjí napříč čtyřmi knihami a tvoří tak v kontextu Francisovy tvorby vzácný přesah.
Důstojný poražený
Richard Stanley Francis se narodil 31. října 1920 v jižním Walesu. Jako člen rozvětvené rodiny jezdců a chovatelů koní měl od dětství jasno, co chce. "Pokud je možné zdědit po předcích něco tak nekonkrétního, jako je touha stát se žokejem, pak jsem ji určitě zdědil," napsal ve své autobiografii.
Vzhledem k malému postavě dlouho živil naději, že by mohl jezdit i rovinové dostihy, a známí jeho otci doporučovali, aby pravidelně dostával džin, protože "pak už neporoste". Jenže matka rad starých koňařů nedbala, dávala synovi mléko a Dick povyrostl natolik, že přicházela v úvahu už jen kariéra ve steeplechase.
Dříve, než mladý jezdec stihl nastoupit na vysněnou dráhu, přišla válka a Francis narukoval proti své vůli k leteckým karosářům. Snil o pozici pilota, musel však napsat 37 žádostí o přeložení, než mu nadřízení vyhověli a skončil v kokpitu britského wellingtonu. "Slýchal jsem, že žokejové se většinou naučí lítat brzy, asi to má co dělat s rukama. Wellington byl těžkopádný, po létech jsem míval podobné pocity, když jsem jel nějakého staršího unaveného a líného steeplera," vzpomínal.
Dostihovou kariéru zahájil až po válce, zpočátku jako amatérský jezdec, později přešel k profesionálům. Patřil mezi nejlepší překážkové žokeje své doby. Za devět let vyhrál kolem 350 dostihů a v roce 1954 se stal britským šampionem. Přesto se nejvíce proslavil svým pádem s Devon Lochem v cílové rovině Velké národní 1956.
Experti dodnes spekulují, zda kůň neprodělal srdeční slabost, náhlou svalovou křeč, anebo omylem neskočil proto, že koutkem oka zahlédl vodní příkop. Francis byl až do smrti přesvědčen, že se kůň lekl obrovského hluku z tribun. "Byl to ohlušující řev, vždyť Devon Loch patřil královně matce. Pro mě to byly ty nejkrásnější ovace, ale pro koně to muselo být peklo," vzpomínal Francis.
Porážku přijal sportovně, a tím si získal srdce Britů víc, než kdyby vyhrál. Přestože sám přiznával, že bez této sportovní tragédie by patrně nikdy nezačal psát, nikdy se z největší prohry života zcela nevzpamatoval.
Dokonalá manželská spolupráce
Rok po osudné Velké národní mu blízký přítel královny matky Lord Abergavenny poradil, aby ukončil jezdeckou kariéru, dokud je na vrcholu. Francis ho poslechl a zpočátku se protloukal různě. Působil na dostizích jako rozhodčí a komentátor a začal psát články do novin. Až přišla osudová nabídka publikovat autobiografii, a to nejen o událostech kolem Devon Locha. Tak v roce 1957 vznikla kniha Sport královen a Dick Francis našel nové pole působnosti.
Jeho mistrovství v dostihových detektivkách vyvolávalo i po letech neustálá dohady, jakým způsobem populární zápletky vznikají. Francis rok co rok přicházel s novým románem, který obvykle odevzdával do konce března, aby byly výtisky připraveny včas pro vánoční trh. A tak neustávaly spekulace o tom, do jaké míry bývalému žokeji pomáhá jeho manželka Mary.
Zatímco samotní manželé vždy tvrdili, že je Francis stoprocentním autorem příběhu a Mary mu dodává "pouze" potřebné rešerše z různých specifických oblastí, Graham Lord přišel v neautorizovaném Francisově životopisu s výrazně posunutou verzí. Podle něj byla skutečným autorem detektivek manželka, knihy však byly podepsány slavným žokejem z komerčních důvodů.
Po smrti manželky v roce 2000 se Francis skutečně na šest let odmlčel, pak ale spojil síly se synem Felixem a spolu napsali ještě několik knih. Felix Francis se později netajil tím, že rodinné detektivky byly ve skutečnosti kolektivním dílem a že první verze napsaná jeho otcem posléze procházela připomínkováním a konzultacemi, v nichž sehrávala klíčovou roli právě Mary.
Poslední léta života strávil Francis na Kajmanských ostrovech, daleko od milovaných dostihů a koní. Dráhu, na niž jej kdysi nasměroval nešťastný Devon Loch, nikdy nepřeceňoval. "Otevřeně přiznával, že by veškerou tu spisovatelskou slávu vyměnil za vítězství ve Velké národní," řekl bývalý žokej a úspěšný autor detektivek John Francome.
(původně napsáno pro Hospodářské noviny, upraveno a doplněno)