O koňskou délku #1 🏇
Dostihový Edin Džeko dál stoupá, unikátní procházka po Kinského stájích v Heřmanově Městci, čím český turf letos pronikl do světových médií a jak zestárnul populární "Bílý projektil".
Prohrát o jednu délku není nic hrozného. Existuje totiž slušná naděje, že příště to bude lepší. Na druhou stranu, jedna koňská délka někdy může být setsakra dlouhá, jak s nadsázkou ukazuje kresba Terezy Marianové v záhlaví. A přesně takhle je to s mým newsletterem. Chce být podobně proměnlivý a zajímavý, jako jsou samotné dostihy. Tenhle projekt je moje soukromá vzpoura proti stále zběsileji utíkajícímu času, snahou ho aspoň na chvíli zastavit. Vypnout sítě, rozhlédnout se a prostě jen vyprávět příběhy, novinky, dojmy. Více o projektu si můžete přečíst zde. A teď už pozor, zvedá se červený praporek, můžeme startovat!
Bauyržan Murzabajev v Praze. Kdysi běžný obrázek se bude stávat vzácnějším a vzácnějším… (Foto: Pavla Pechmanová)
Viděl jsem jezdit Murzabajeva
“Obsluhoval jsem anglického krále,” říká ve stejnojmenné knize Bohumila Hrabala vrchní Skřivánek a stvrzuje tím svou životní zkušenost a status. Pokud by měl český dostihový příznivec za několik desítek let říct něco podobně zásadního, mohla by ta věta klidně znít: “Viděl jsem jezdit Bauyržana Murzabajeva.” A představuji si, že pokud v té době stále bude existovat onen dostihový mikrosvět, každý hned porozumí…
Zpráva o přestupu někdejšího trojnásobného českého šampióna na post stájové jedničky u hvězdného francouzského trenéra André Fabreho nemá v tuzemské dostihové historii obdoby. Při bližším pohledu na dosavadní kariéru třicetiletého kazašského talentu však není až tak překvapivá. Věci, na které jiní žokejové čekají mnoho let a většina se nedočká vůbec, se Bauyržanovi daří závratným tempem. Ostatně i ve svém novém působišti čekal na první vítězství pouhé tři starty. Na pondělním mítinku ve Fontainebleau dovedl k úspěchu tříletého Palais du Louvre, syna velkého Galilea ve světoznámých barvách Derricka Smithe a jeho obchodních partnerů z irského Coolmoru. Podobná konstelace - angažmá na plnokrevnících hvězdných původů a oblékání nejslavnějších dresů evropského turfu - bude pro Murzabajeva od nynějška každodenní rutinou.
Snažíme-li se najít v jiných disciplínách podobný případ, kdy málo známý a podceňovaný sportovec začíná ve skromných poměrech v Česku a odtud se vyšvihne na nejvyšší světovou scénu, napadá mě pouze Edin Džeko. Bosenský fotbalista se v dresu FK Teplice stal druhým nejlepším střelcem české ligy a později se prosadil mezi nejlepší světové útočníky, když prošel kluby jako Manchester City, AS Řím a Inter Milán. Kdykoli s ním později mluvili čeští novináři, na zdejší angažmá rád vzpomínal a mluvil s nimi česky.
Také Bauyržan Murzabajev dodnes považuje Česko za svůj druhý domov. Když se přes konexe kazašských krajanů dostal před jedenácti lety k trenéru Arslangireji Šavujevovi, představovala pro něj malá dostihová země ve středu Evropy vytouženou metu. Z domova měl zkušenosti s dlouhými distančními závody bez sedel a vyhrál několik dostihů na písku, ale skromné zázemí kazašského turfu mu neumožňovalo se dál rozvíjet. Jeho prvním českým vítězem byl 14. července 2012 Zápaďák v dostihu V. kategorie v Lysé nad Labem. Od té chvíle to šlo rychle. Hned několik trenérů záhy rozeznalo mladíkův talent a začal dostávat stále více šancí v dostizích. Už následující sezónu se stal šampiónem a poté ještě dvakrát. Když v roce 2016 vyhrál s Gontcharem České derby, prohlásil:
“Jsem šťastný. Začínal jsem úplně od nuly a teď se mi plní moje sny. Stále nemůžu říct, že bych jezdil nějak dobře, ale snad je to na dobré cestě. Hlavně se chci dál zlepšovat…”
V těchto slovech je shrnuta DNA Murzabajevova úspěchu. Maximální motivace a stoprocentní soustředěnost na profesi jsou podepřeny silnou psychikou a bezchybnou životosprávou. Nikdy není zcela spokojen a vždy má ty nejvyšší cíle, ale jen málokdy o nich mluví veřejně. Vedle obrovské mentální síly však disponuje ještě oním pověstným X-faktorem, o němž se mluví v souvislosti s velkými žokeji historie. “Má zvláštní balanc, koně pod ním prostě utíkají. Ať už je to cokoli, je o třídu lepší než my všichni ostatní,” konstatuje nejúspěšnější žokej české historie Filip Minařík.
To postupně a ve stejné kadenci jako dříve v Česku poznali majitelé a trenéři na všech jeho dalších působištích. Záhy po odchodu do Německa si Murzabajeva všiml renomovaný trenér Andreas Wöhler. Už rok po jeho angažování ho z obav před přestupem ke konkurenci povýšil na stájovou jedničku, ale v roce 2021 kazašskou kometu k sobě přetáhla největší německá stáj Petera Schiergena. Murzabajev čtyřikrát za sebou ovládl tamní šampionát a v roce 2022 zvítězil v německém derby.
“Nic jiného než dostihy jsem nestíhal a ani jsem nechtěl stíhat. Tuhle práci je třeba dělat na sto procent, jinak to nejde. V Německu jsem se vyjezdil ve finiši a hlavně jsem si zvykl na větší tlak. Už ho nevnímám tak intenzivně jako v Česku, kde jsem byl třeba nervózní, když jsem měl jet Dux Scholara. Dnes startuji v grupě 1 a musím se s tím vyrovnat. Odjezdím větší počet dostihů a sbírám další zkušenosti.”
Jenže ani Německo se nakonec pro Murzabajeva nestalo cílovou stanicí. Nebylo tajemstvím, že už delší dobu o něj usilovalo hned několik velkých francouzských stájí. Loni si jeho kvalit všiml sám velký André Fabre, který si ho vyžádal na svého koně do nejbohatšího evropského dostihu Ceny vítězného oblouku a veřejně ho označil za obrovský talent. Po návratu z vysoce úspěšného zimního angažmá v Japonsku tak Murzabajev zamířil rovnou do Francie. Jen za posledních několik týdnů startoval na nejvyšší úrovni i v Dubaji a Saúdské Arábii.
Je evidentní, že vzestup kazašského žokeje, který dělal první dostihové krůčky v Česku, ani zdaleka nekončí. V anglicky mluvících zemích zůstává málo známou a lehce exotickou tváří. Zatím.
30. březen 1883: Z Aintree do Heřmanova Městce
Dnes uplynulo přesně 140 let od vítězství Karla Kinského s klisnou Zoedone ve Velké národní. Hrabě z Heřmanova Městce se stal prvním cizincem, jemuž se to podařilo a dodnes zůstává jediným majitelem, který vlastnil vítěze Velké národní i Velké pardubické. Výborný jezdec, dlouholetý diplomat, předseda rakouského Jockey Clubu. Muž s neuvěřitelným charismatem, jemuž zlomila srdce nejprve beznadějná láska k matce pozdějšího britského premiéra Winstona Churchilla, posléze první světová válka a nakonec československá pozemková reforma…
Když triumfoval v Aintree u Liverpoolu, nacházel se na vrcholu životních sil. Britské profesionály, kteří se ještě nevzpamatovali z vítězství lorda Mannerse v předchozím roce, jeho úspěch naprosto zdrtil. „Kam to spějeme?“ stěžoval si ve vážnici žokej Jimmy Adams. „Minulý rok vyhrál Velkou národní lord, letos je to hrabě a příští rok to bude nejspíš stará bába!“ Kinský, který poznámku zaslechl, s úsměvem kontroval: „Ano, Jimmy, doufám, že tou starou bábou budeš ty…“
Více se dočtete nejen v mém článku na Jezdci.cz, ale vaší pozornosti doporučuji i objevné knihy historiků Johna Pinfolda a Kamily Pecherové Velká pardubická a Velká národní liverpoolská: Příběh dvou dostihů (2010) a Liverpoolský triumf Karla knížete Kinského (2018).
A právě v den velkého jubilea proběhlo slavnostní otevření stájí v Heřmanově Městci, které nechal v roce 1875 postavit Kinského otec, kníže Ferdinand Bonaventura Kinský. Místo s neuvěřitelným géniem loci prošlo dvouletou rekonstrukcí za 96 miliónů korun a opět vypadá jako za starých časů. Dnes patří k Národnímu hřebčínu Kladruby nad Labem a slouží jako výcvikové středisko pro starokladrubské vraníky. Od dubna se areál stájí opět otevírá veřejnosti, vždy mezi pátkem a nedělí. Poměrně dobrou představu, o čem mluvím, si můžete udělat z následujícího videa – pro EquiTV jsme spolu s ředitelem Národního hřebčína Jiřím Machkem natočili unikátní procházku proti proudu času.
Takhle kouzlí Josef Bartoš…
Když jsme u velkých překážkových výsledků, mimořádně cenný úspěch se v březnu podařil devítiletému Suroitovi s žokejem Josefem Bartošem v pařížském Auteuil. Druhé místo v předzkoušce Grand Steeple-Chase de Paris o 155 000 eur udrželi navzdory tomu, že valach trénovaný Josefem Váňou mladším na posledním skoku škobrtl a Bartoš musel vynaložit veškeré své zkušenosti, aby zůstal v sedle. Samotný “Big Joe” to komentoval s nadhledem.
"V prvním momentu jsem samozřejmě padal. Cítil jsem, jak Suroitovi stahuji přes uši trenzu a jediné, co jsem chtěl, bylo hlavně nespadnout. Tak jsem pustil otěže a chytil jsem se krku. Vrátil jsem se do sedla a hledal nákrční nebo poprsní řemen, kterého bych se chytil, abych nepřepadl dozadu. Pak jsem ale zjistil, že otěže stále fungují, protože to Suroitovi zůstalo přes tu gumu a nánosník v hubě, tak jsem mohl hned reagovat a normálně ho vyjíždět. Díky tomu jsme uhájili druhé místo…"
Beze stopy. Případ Zazou zůstává otazníkem
Nestává se každý den, aby český dostihový novinář publikoval zprávu, která doslova obletí svět. Před necelými čtyřmi týdny jsem to poprvé v kariéře zažil a je to docela zvláštní zkušenost. V sobotu 4. března byla na policii nahlášena krádež plemeníka Zazou. Kůň spadající pod mezinárodní sankce, neboť stále patří čečenskému vůdci Ramzanu Kadyrovovi, měl uprostřed noci beze stopy zmizet z centra Darhorse v Krabčicích. Hřebčín, policie i ministerstvo financí se obrnily mlčením.
Zprávu se mi nicméně podařilo ověřit ze tří na sobě nezávislých zdrojů, a tak jsem ji 7. března ráno publikoval na serveru Jezdci.cz. Během pár hodin se Zazou objevil v hlavních zprávách všech zpravodajských serverů a dalších redakcí, informaci převzala i světová média jako BBC, Guardian, Spiegel a další. Ještě dopoledne vydala tiskovou zprávu i do té doby mlčící policie. Na stránce litoměřického oddělení vypadala mezi standardními případy vloupání do samoobsluh, zmizelých motorek či pouličních potyček jako pěst na oko. Netrvalo dlouho a na Telegramu se epicky ozval i samotný Ramzan Kadyrov. Mezitím uplynulo pár týdnů a nejsme o nic moudřejší. A tak se nic zásadního nezměnilo na platnosti našeho podcastu na EquiRadiu ani na rozhovoru, který jsem poskytl kolegům z DVTV.
Po dlouhých čtyřech letech se minulou sobotu konal Den otevřených dveří střediska Luka Racing v Bošovicích. Václav Luka mladší otevřel svou stáj veřejnosti už po jedenácté a pro mě jako moderátora to byl ročník číslo deset. Když jsem viděl desítky aut parkujících v bezprostředním okolí a stále proudící davy lidí včetně množství dětí, bylo mi dobře u srdce. Pro bošovický tým to byl více než náročný den a jaksi “práce navíc”. Ale pro dostihový sport a jeho budoucnost jsou podobné akce - další z nich je rovněž tradiční Den otevřených stájí ve Velkých Karlovicích - mimořádně důležité. A vstřícné reakce návštěvníků i letos ukázaly, jak atraktivní takový pohled za kulisy je. Kdo ví, třeba některé z těch malých dětí, které v sobotu nadšeně kreslily na stájovém dvoře obrázky, za pár let uvidíme v sedle. Trenéři Luka a Holčák už takovou zkušenost několikrát udělali… (na snímku Pavly Pechmanové se předvádí návštěvníkům dvouletá Rachel, dcera šampiona Wirelesse a členka napajedelské rodiny Relation)
🎧 Tomáš Vraj, Barbora Miksánková Málková, Hein Bollow
Z podcastů, které jsem v uplynulých týdnech natočil a odvysílal na EquiRadiu, bych vás rád upozornil na tři rozhovory. Tomáš Vraj, který jako syn úspěšného trenéra vyrůstal kolem koní v Napajedlích a Slušovicích, se po skončení dostihové kariéry stal respektovaným pracovním jezdcem ve světě. Působil na prestižních adresách v Austrálii, Hongkongu a nyní se chystá do Spojených států. “V Hongkongu se mi líbilo, ale nebyla tam možnost dalšího profesního růstu a já bych na sobě chtěl dál pracovat,” říká Tomáš a mně je to velmi sympatické.
Novou životní kapitolu zahajuje i Barbora Miksánková Málková. Bývalá překážková jezdkyně se věnuje nejen dětem v jezdeckém kroužku, ale pod dohledem své dostihové souputnice Martiny Růžičkové připravuje jako asistentka dvě klisny českého chovu. V našem rozhovoru jsme si mimo jiné zavzpomínali i na její dřívější kariéru:
"Na začátku jsem moc neměla pud sebezáchovy, ten začal přicházet až postupně s přibývajícími lety. Hrozně jsem chtěla jezdit dostihy a byla jsem ochotná sednout si na jakéhokoli koně. Když se na všechno podívám zpětně, jsem hrdá, že jsem věci brala tak, jak přicházely. Lidé o mně říkají, že jsem trhlá a praštěná, ale to je spíš moje obrana a díky tomu jsem všechno zvládla. Zklámání jsem si nikdy moc nepřipouštěla, i těžší situace se mi vždycky podařilo rozdýchat."
A malý unikát na závěr. Legendární Hein Bollow dokázal jako teprve druhý Evropan v historii vyhrát tisíc dostihů v roli žokeje i trenéra. Německá legenda, která byla v době aktivní kariéry představena všem spolkovým prezidentům, se dožila 99 let. Na nahrávce z roku 2012 popisuje druhou světovou válku očima žokeje a vzpomíná na “české stopy” ve své kariéře.
Když srdcaři potkají výjimečného koně…
Dostihům se říkává sport královen a často se zdůrazňuje jejich zdánlivá exkluzivita, dominance bohatých majitelů a podobně. Z dlouholeté zkušenosti vím, že to tak může být, ale ani nemusí, což je na dostizích právě krásné. Nejinspirativnější pro mě vždy byli “normální” lidé, kteří své koně považují za členy rodiny, starají se o ně ještě dlouho po skončení dostihové kariéry a vlastně spolu zestárnou. Za dvěma takovými příběhy jsem se tuto zimu rozjel po republice.
Manželé Jitka a Ivan Michalcovi mi doma ve Slušovicích vyprávěli o své Vapetě, velké hvězdě začátku tisíciletí, která se 19. března dožila pětadvacátých narozenin. Napajedelská odchovankyně vyhrála Oaks, Velkou cenu českého turfu nebo Central European Breeders’ Cup Classic a dvakrát byla vyhlášena nejlepším koněm českého chovu. Michalcovi ji kdysi darovali své dceři Anetě pod stromeček.
"Vapeta měla úžasný charakter. Chvílemi jsme měli pocit, jako kdyby rozuměla lidem. Úplně milovala, když jsme stáli u jejího boxu, museli jsme otevřít dvířka a ona s námi debatovala. Stala se naším miláčkem. Když se náhodou necítila dobře, dala najevo, že není ve své kůži, ale to bylo jen málokdy. V dostihu to byla obrovská bojovnice s neskutečným finišem. Jakmile se dostala na první místo, tak už chtěla vyhrát. Vždy strčila hlavu dopředu."
Moje druhá cesta vedla do Tmáně nedaleko Slaného, kde na statku Kateřiny Hedbávné stále žije někdejší šampion sprinterů Yokom. Bělouši, jemuž novináři a publikum před čtvrt stoletím přezdívali “bílý projektil”, je 28 let a stále se těší dobrému zdraví. Spolu s Kateřinou a jejím bývalým manželem Ondřejem jsme si povídali, jaké to bylo, když kůň trénovaný partou mladých lidí na malé vesnici porážel renomované zahraniční soupeře a jednu sezónu ho sponzoroval herec Pavel Trávníček, protože mu připomínal filmového Juráška. “Povahově se moc nezměnil, stále si zachovává to svoje dostihové srdce,” vypráví Kateřina. Starý pán ji občas stále dokáže překvapit - jako nedávno, když využil pootevřené branky a vydal se na procházku po širém okolí.
Tyto dva snímky dělí pětadvacet let - Yokom, Kateřina a Ondřej Hedbávní dnes a tenkrát. (Foto: Martin Cáp a Otakar Kroužecký, koláž Kateřina Hedbávná)
Ilustrátorku a autorku Terezu Marianovou určitě budete znát jako autorku svěží knihy Velký příběh Velké pardubické, která historii našeho nejslavnějšího dostihu přibližuje originálním způsobem mladé generaci. V těchto dnech slaví Tereza (a s ní i dostihy!) další krásný úspěch. České centrum literatury vybralo její pardubickou knihu do katalogu pro zahraniční nakladatele Czech books for Children and Young Adults jako jednu z best of pro prezentaci na prestižních knižních veletrzích. Mám obrovskou radost - i z toho, že mi Tereza nakreslila záhlaví pro můj newsletter.
Jsem to částečně já, ale ne úplně, říká Tereza o téhle kresbě. Mimochodem klobouk už mám před sezónou vykartáčovaný a koupil jsem si ještě jeden nový. Takže vše je připraveno.
Další dostihová příznivkyně a spřízněná duše Barbora Černošková, s níž jsme několik let vysílali studio z Evropského poháru žokejů, není zdaleka jen skvělá moderátorka a tvář pořadů ČT Branky body vteřiny a Sama doma. Už v pátek 31. března večer ji můžete vidět na ČT Sport v novém diskusním formátu Forum Bez frází Barbory Černoškové. Pořad vzniká ve spolupráci s projektem Bez frází, v rámci něhož v minulosti vznikly úspěšný dokument Žokejové a obsáhlé rozhovory s Josefem Bartošem, Markem Stromským nebo Pavlem Kašným.
Tak to je pro dnešek všechno. Newsletter vyskočil ze startovacích boxů, další číslo vyjde ve čtvrtek 27. dubna. Mějte se hezky a brzy nashledanou na dostizích!