O koňskou délku #2 🎠
Jak se Češi a Slováci stali ceněnou součástí zahraničních stájí, muž se slabostí pro bělouše, nová etapa Jana Ráji, splněný sen královny české detektivky a komentátorské historky z Lysé nad Labem.
Zdravím Vás, je tady zase poslední týden v měsíci a právě vychází další číslo newsletteru “O koňskou délku”. Srdečně Vám děkuji za vřelé přijetí tohoto projektu. Během několika týdnů a bez velké reklamy získal už stovky odběratelů ze třinácti různých zemí, což je pro mě velký závazek a motivace. Budu mít radost, pokud mou práci doporučíte svým známým. A teď už vzhůru do víru dostihového dění!
Radka Hovadová (vpravo) a její Ulysses v Anglii. Momentálně působí v jiné profesi a koně jezdí ve volném čase. (Foto: John James Clark)
Success story: Dostihoví Češi v zahraničí
Jsou mnohé věci, v nichž jsou Češi a Slováci mimořádně úspěšní, aniž by to bylo všeobecně známé. Jsme velmoc historického jazzu a swingu, máme také světově úspěšnou egyptologii, nejvíce propracovanou síť turistických cest nebo nejhustší síť knihoven. A k tomuto výčtu můžeme jedním dechem dodat i ježdění plnokrevníků a péči o ně. Když jsem se nedávno ptal našich krajanů na prestiž Čechů a Slováků v zahraničních dostihových stájích, dostal jsem až na výjimky podobné odpovědi:
„Naši pracovní jezdci jsou v zahraničí velice žádaní. Nejenom z bývalého Československa, ale celkově ze střední a východní Evropy. Jsme vesměs bráni jako velmi pracovití a svědomití zaměstnanci, na český personál nedají v zahraničí dopustit. I když se občas najdou tací, kteří to kazí.“
Tradice Čechů působících u dostihových koní v zahraničí je nečekaně dlouhá. Díky Velké pardubické a parforsním honům se zejména ve východních Čechách objevovali první čeští chlapci v dostihových stájích už hluboko v 19. století. Zdejší stájový personál si brzy získal dobrou pověst na závodištích v Rakousku, Uhrách i Německu, kde začaly vznikat početné české komunity. Z této generace dostihových světoběžníků - lidí narozených mezi lety 1870 a 1890 - vzešli první úspěšní žokejové a trenéři moderní éry.
Životy většiny tehdejších českých koňařů dnes už nelze rekonstruovat, a to z jednoduchého důvodu. Byli „pouze“ řadovými pracovními jezdci a ošetřovateli a jejich jména nejsou zapsána v žádných historických statistikách ani výsledcích. Jejich praktický přínos byl přitom nedocenitelný – právě oni se později často vraceli domů a předávali své znalosti a dovednosti dál. Tímto způsobem se do Velké Chuchle a Pardubic dostávaly v první polovině 20. století mezinárodní zkušenosti a standardy. Tuzemské dostihové know-how vznikalo téměř výhradně na německých a maďarských základech, neboť ve Francii a dalších zemích dlouho bránily většímu zaměstnávání cizinců ve stájích tamní odbory.
Nástup komunistického režimu na dlouho uvrhl československé dostihy do izolace. Vše se změnilo až s otevřením hranic po roce 1989, které konečně umožnilo sbírat mezinárodní zkušenosti. Boom v devadesátých letech odstartovaly různé „zimní pobyty“ mimo sezónu. Do Německa a Rakouska se zpočátku odcházelo pro dočasný výdělek a na zkušenou, mnozí však postupně měnili plány. Typický byl případ překážkového žokeje Pavla Vovčenka, který v roce 1991 odcházel do Německa na sezónu a dnes je trenérem více než 500 vítězů v Brémách – Mahndorfu.
„Začal jsem jezdit víc koní a přestože jsem plánoval návrat, stále se to posouvalo a momentálně mi připadá jednodušší trénovat v Německu než se stěhovat. Koupil jsem dům, mám tady rodinu a děti, které tu chodí do školy. Další věc je, že mezitím už znám kolem dostihového sportu více lidí v Německu než v Česku...”
V Německu se postupně uchytila řada dalších žokejů. Ten nejúspěšnější z nich Filip Minařík byl čtyřikrát tamním šampiónem, do elity se propracovali i Jozef Bojko, Jiří Palík, René Koplík či Hana Mouchová. Jako trenéři se kromě Vovčenka v různých obdobích uvedli Miroslav Rulec, Jan Korpas, Bohumil Nedorostek a další. Zprvu nenápadně, ale posléze stále výrazněji se začali Češi objevovat i v dostihových velmocích. Už v devadesátých letech sbíral zkušenosti ve Francii Pavel Vítek, Jiří Michal se jako první dostal až do Dubaje a s přelomem tisíciletí se stávaly častějšími destinacemi Velká Británie a Irsko. Linda Krejčová připomíná:
„Za prvotním odlivem lidí z Česka hlavně do Anglie stál Robert Crosby, účastník Velké pardubické, který později založil agenturu a vyřizoval tehdy ještě nutná pracovní povolení. Přes jeho agenturu Equestrian Sport Agency odešlo do Anglie a Irska velké množství Čechů a Slováků. S postupem času a změnou legislativy bylo snadnější se dostat ven přes známé a agentura pomalu zanikla. Přes pana Crosbyho jsem se dostala do Anglie já a mnoho dalších známých, dost jich potom venku i zůstalo…“
Na širých newmarketských pláních… (Foto: Martin Cáp)
Díky odbourání byrokratických formalit po vstupu do Evropské unie, ale i narůstající nouzi o kvalitní stájový personál se čeští pracovní jezdci a ošetřovatelé etablovali v centru britského turfu Newmarketu. Za všechny uveďme několik příkladů: Dalibor Török zaskakoval za stálého pracovního jezdce derby-vítěze Motivatora, Martin Srnec jezdil v tréninku špičkové svěřence trenérů Johna Gosdena a Michaela Stouta a Radka Hovadová se starala o vítěze grupy 1 Ulyssese. Velkými stájemi prošla i Iva Miličková, která na ostrovech dokonce vyhrála dva dostihy a jinak byla ceněná jako elitní pracovní jezdkyně. Dnes žije s francouzským partnerem a dvěma syny nedaleko Chantilly a na své britské etapě ilustruje výhody a nevýhody tohoto životního stylu:
„Pokud je člověk mladý a miluje dostihy, Newmarket je nejlepší místo na světě. Byla to ale spousta dřiny. Jednu dobu jsem měla čtyři různé práce a byla jsem v sedle od šesti hodin ráno do půl čtvrté odpoledne, protože jsem si v Anglii koupila domek a potřebovala jsem vydělávat peníze na hypotéku… Celosvětově se dostihy potýkají s nouzí o dobré jezdce i lidi ve stájích. V řadě zemí včetně Anglie tohle povolání nikoho příliš neláká, protože člověk v podstatě přichází o soukromý život. V půl jedné odpoledne dorazí domů a po dvou hodinách už zase vyjíždí do práce, k tomu brzké vstávání a pravidelná práce o víkendech. V takovém režimu není šance cokoli jiného stihnout. Ve Francii se tomu snaží čelit jiným pracovním systémem, a přesto jsou problémy s nedostatkem stájového personálu i tady. Můj šéf se mě stále ptal, jestli o někom nevím.“
Hrubé odhady hovoří o tom, že dnes jen v samotném Newmarketu pracuje necelá stovka Čechů, společně se stájemi ve zbytku země by to mohlo být několik set lidí. V Chantilly je to řádově kolem tuctu, zatímco ve francouzských regionech je česká komunita výrazně početnější. V současnosti lze české a slovenské krajany potkat u dostihových koní v Dubaji, Hongkongu i Austrálii. Žokej Tomáš Lukášek už řadu zim úspěšně působí v katarských dostizích, do Spojených států se v různých rolích dostaly jezdkyně Eliška Kubinová, Lucie Herková a Liv Machalíková. Eliška se za oceánem během pouhých tří sezón stala nejúspěšnější českou jezdkyní historie, když nasbírala neuvěřitelných 385 vítězství.
Už jen ze základního výčtu je jasné, že zcela podrobně se dnešní komunita dostihových Čechů a Slováků v zahraničí zmapovat nedá, na to je příliš rozvětvená a rozptýlená. Díky internetu a sociálním sítím ji však lze kontaktovat výrazně snadněji než její předchůdce před sto lety. A tak jsem se před několika týdny pokusil prostřednictvím jednoduchého webového dotazníku oslovit alespoň některé krajany a zjistit jejich názory a plány. V podtextu mého zkoumání byla mimo jiné otázka, jak moc se do budoucna dá počítat s tím, že se aspoň někteří dostihoví světoběžníci podobně jako kdysi vrátí domů a pomůžou svými zkušenostmi posunout české a slovenské dostihy dál.
Mého průzkumu se zúčastnilo více než padesát respondentů ze čtyř různých kontinentů a prakticky všech dostihových velmocí, včetně řady známých a respektovaných jmen. 80 % z nich jsou profesionálové vyučení přímo v oboru, nejčastěji absolventi pražské Střední školy dostihového sportu a jezdectví. 55 % je zaměstnáno v rovinových stájích vesměs jako pracovní jezdci, ale zastoupeny byly nejrůznější profese také v překážkových a klusáckých stájích, hřebčínech, karanténních a pretréninkových zařízeních, transportu koní či dostihové administrativě.
66,7 % respondentů působí v zahraničí deset a více let. Více než polovina z nich prošla během své kariéry Anglií a Francií, třetina Itálií a téměř čtvrtina Švýcarskem. Pokud jde o hlavní motivaci pro odchod z Česka, 33 % uvedlo finanční důvody, 30 % nabírání zkušeností a 18 % touhu poznat něco nového. Drtivé většině z nich (62,7 %) zprostředkovali práci v zahraničí kamarádi nebo známí, menší část (21,6 %) byla přímo oslovena konkrétní stájí.
Přestože většina dostihových Čechů a Slováků nadále sleduje tuzemské dostihové dění a jsou v kontaktu s kolegy doma (41 % intenzivně, 39 % příležitostně), odpověď na výše nastíněnou otázku možného návratu do českého turfu je předvídatelná. Vzhledem k nízkým platům v tuzemských stájích, všeobecně obtížným možnostem uplatnění a dalším okolnostem považuje většina respondentů svůj odchod za více méně definitivní.
Z mého průzkumu vyplynulo, že jen 21,6 % oslovených uvažuje o návratu, pokud by z Česka přišla dobrá nabídka nebo nazrála situace. Naopak 27,5 % se mezitím usadilo v zahraničí natrvalo, dalších 23,5 % návrat rovnou vylučuje a 21,6 % si ho umí představit až za delší čas nebo na penzi. Podrobné výsledky zveřejním na serveru Jezdci.cz.
Od vzniku této fotky uplynulo bezmála devatenáct let. Pořídil jsem ji v létě 2004 ještě starou zrcadlovkou Canon na kinofilm Fujicolor s 36 políčky a zachycuje tehdy pětiletou klisnu Stigmu s žokejem Janem Korpasem při vítězství v Bratislavské míli. Hnědka narozená v hřebčíně Napajedla byla prvním dostihovým koněm majitele Pavla Kochana, jehož stáj K-K Metal a.s. se od té doby dočkala mnoha dalších úspěchů zejména s koňmi českého chovu. Samotná Stigma dala osm hříbat, která dohromady vyhrála 34 dostihů. Největší hvězdou byl v italském Gran Corsa Siepi di Merano úspěšný Stuke. „Sledovat potomky Stigmy na dráze byla radost. Dnes jsou v tréninku poslední dva, devítiletý Stuke a o rok starší String. I oni se pomalu blíží k dostihovému důchodu,“ řekl mi minulý týden Pavel Kochan, jinak podnikatel v oblasti zpracování a prodeje plechů, když jsem ho zpovídal pro EquiRadio. Dnes má jedenáct dostihových koní, šest koňských důchodců a jednu chovnou klisnu – sedmnáctiletou Dánskou Princeznu, matku výborné skokanky Dajuky. „Dajuka je v této rodině naše třetí generace, měli jsme už její babičku Delinku. V jejím rodokmenu najdete ještě velkého Masise nebo polského Dixielanda. Každý chce vyhrát derby a Velkou pardubickou. Ty sny musí zůstat, ale jak říkával náš první trenér, pan Jiří Suchánek, jsou hry a sny,“ směje se muž se slabostí pro bělouše, který dodnes chodí několikrát týdně navštěvovat své exdostihové koně včetně zmiňované Stigmy a jako sponzor podporuje řadu závodišť v Česku i na Slovensku.
🎧 Poslechněte si podcast s Pavlem Kochanem (16:38 min)
Loni slavil žokej Adam Florian vítězství v klasickém Oaks s klisnou Vignettou a já bych se vůbec nedivil, kdyby se za dva měsíce dočkal i úspěchu v Českém derby. Jeden z nejtalentovanějších mladých jezdců je momentálně jedničkou ambiciózní stáje Cardboard a tudíž stálým jezdcem hnědáka Jardin Micheleta, s nímž během dubna lehce ovládl dva dostihy. Ať už to dopadne jakkoli, současné Adamovy úspěchy jsou další kapitolou v jeho na zvraty mimořádně bohaté kariéře. Prošel velkými stájemi, zkusil angažmá v Německu a jeden čas pracoval jako veterinární technik na klinice. Teď je ale zpátky, v týdnu si vydělává jako pracovní jezdec v Drážďanech a založil rodinu. „Do zahraničí už natrvalo nechci,“ řekl mi v rozhovoru pro server Jezdci.cz.
I letos moderuji v Chuchle Areně Praha slavnostní ceremoniály, což je radostná a vděčná práce. Občas se stane, že mě závodiště požádá, abych si mezi dostihy zahrál na průvodce a provedl sponzory a obchodní partnery zákulisím. V takových případech se obvykle zastavujeme v chuchelské vážnici. Místě se zcela nezaměnitelnou atmosférou, přestože se nachází uvnitř nevzhledné železobetonové tribuny z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Kromě žokejů, trenérů a neustálého ruchu dotváří zvláštní fluidum tohoto místa historický obraz z roku 1932, zachycující slavné žokeje prvorepublikové éry. Tajemné plátno vídeňského malíře Roberta Hoffmanna obsahuje množství příběhů, leckdy velmi dramatických. Jestli si chcete poslechnout, co o něm hostům vyprávím, máte možnost – podívejte se na video, které jsme před časem natočili pro internetovou televizi EquiTV.
Dvě pozitivní novinky z českých závodišť. Slušovice se v dubnu staly první tuzemskou dráhou, která instalovala čelní kameru, důležitou pomůcku pro objektivní rozhodování dostihových komisí a odhalování případných kolizí v cílové rovině. Pořadatelé v čele se Zdeňkem Karlachem si tak mohou odškrtnout další inovaci, už nějakou dobu používají při snímání svých dostihů i záběry z dronu. Chuchle Arena Praha zase ve spolupráci s vydavatelstvím A11 spustila pravidelné oceňování nejlépe upravených koní v paddocku. V zahraničí běžná soutěž bude vyhlašována vždy pro jeden konkrétní dostih. Má mimo jiné motivovat ošetřovatele a upozornit na důležitost jejich práce. Jako první si odměnu 2000 korun převzala Eva Kopečná ze stáje Pegas, vodička vítěze Memoriálu profesora Václava Michala Holly Happyho.
Na snímku fotografky Moniky Diego Salvatore z chuchelského hlediště neomylně najdete dva muže ctící dostihovou kloboukovou tradici. Kromě mě je to někdejší šampion českých žokejů Jan Rája, který ve své nové roli trenéra stáje Arenzo zažil přímo raketový start. V dubnu nasedlal čtyři vítěze včetně dvou v berlínském Hoppegartenu. „Jako jezdec jsem prožil spoustu radosti, ale teď jsem měl vyloženě husí kůži. Strašně se těším za ty koně, celý tým i výborného šéfa,“ řekl v rozhovoru pro Jezdci.cz. Jakému kreditu se Honza jako koňař těší, ukazují i slova o generaci mladšího Davida Lišky, který mi po chuchelském angažmá na Rájově koni napsal:
„Je strašně krásné jezdit pro člověka, který byl mým největším jezdeckým vzorem z českých jezdců…“
V dubnu se na českých drahách odehrál ještě jeden zajímavý debut. Po dvou startech ve Francii se poprvé ukázal domácímu publiku tříletý hřebec Coolishaak a s ním si odbyla zdejší premiéru i stáj královny české detektivky Michaely Klevisové. Autorka úspěšných románů jako Prokletý kraj, Drak spí nebo Dům na samotě je od dětství dostihovou příznivkyní a koupí svého „Kulíška“ si splnila celoživotní sen. Vlastní stáj nazvala Bergman’s Horses na počest své nejznámější literární postavy, inspektora Josefa Bergmana. „Bergman tím vlastně obživl,“ raduje se Michaela. Coolishaak při svém českém debutu doběhl šestý v Memoriálu profesora Václava Michala a směřuje do Velké jarní ceny. „Neměla jsem vůbec žádná očekávání, prostě jsem si říkala, že se nechám překvapit. A svým výkonem mě nezklamal. Kulíšek závodil až do konce a navíc, on mi dělá největší radost už jenom tím, že existuje,“ říká sympaticky Michaela, které mimochodem v těchto dnech vyšla novinka Vraní oko.
Knižní tipy. V sobotu 6. května proběhne korunovace britského krále Karla III., zatímco 21. dubna by jeho zesnulá matka Alžběta II. oslavila 97. narozeniny. Pokud jste tak již neučinili, obě data jsou myslím krásnou příležitostí pořídit si knihu mé manželky Ireny Cápové „Královna všech“, která vyšla na sklonku minulého roku a těší se velkému čtenářskému úspěchu. Irenin pohled na královnu a současnou britskou monarchii je nejen svěží a originální, ale navíc obsahuje i pár historek a zajímavostí o Alžbětině velké vášni pro koně a dostihy. A co si budeme povídat, cítím na jejím úspěchu skromnou zásluhu, neboť jsem v době vzniku rukopisu pomohl odclonit naše dvě děti. Malou ochutnávku včetně těch koňských zajímavostí najdete v tomto článku a samotnou knihu si můžete objednat na tomto odkazu.
V minulém vydání newsletteru byla řeč o hraběti Karlu Kinskému a stájích v Heřmanově Městci. Důvodem, proč stát tento historický areál po druhé světové válce znárodnil na základě Benešových dekretů, byl fakt, že se synovec českého vítěze Velké národní Oldřich Ferdinand Kinský (1893 – 1938) přihlásil k německé národnosti a těsně před Mnichovem hostil nechvalně proslulou misi lorda Runcimana. Autorka Kamila Pecherová pečlivým studiem v britských archivech zjistila, že všechno je trochu složitější a že existují indicie o Kinského možné spolupráci s britskými tajnými službami. Své bádání shrnula v nové knize „Létající princ: Oldřich Ferdinand Kinský známý i neznámý“, v níž se věnuje i zájmu knížete o koně, pólo, dostihy a aviatiku.
Na závěr bych vás rád pozval na kultovní prvomájové dostihy v Lysé nad Labem, které připadají na příští pondělí a jejich vrcholem bude samozřejmě Prvomájová steeplechase. Na závodišti uprostřed polabských lesů komentuji pro diváky od roku 2006 a pokaždé se tam těším. Za tu spoustu let jsem už zažil ledacos. Vybavuji si například, jak jsem kdysi kvůli technické závadě na ozvučení odkomentoval dva dostihy na policejní megafon z improvizovaného stanoviště na valníku za cílovou podkovou. Na menších drahách člověk prostě musí být flexibilní. To beze zbytku platilo i pro jistý dostih, kdy koně vstoupili do startovacích boxů tak rychle a tiše, že jsem si toho na cílové věži všiml teprve ve chvíli, kdy bylo odstartováno. Nezbylo, než předstírat technickou poruchu a rychle naskočit do rozjetého dění… Část přestávek mezi dostihy tradičně vyplňují rozběhy Pony ligy, což spolu s vítěznými ceremoniály poněkud omezuje komentátorovy možnosti si během odpoledne odskočit. Jednou jsem byl už tak zoufalý, že jsem zariskoval a odběhl jsem relativně těsně před startem nadcházejícího dostihu. Zachránilo mě tenkrát, že jeden nebo dva koně stávkovali před boxy a já se díky nim stihl vrátit právě včas.
A jsme zase v cíli! Děkuji Vám, že jste dočetli až sem a těším se opět za měsíc. Další číslo newsletteru vyjde ve čtvrtek 25. května. Krásné jaro a brzy na shledanou! Váš Martin Cáp