O koňskou délku #7 😭
Zvláštní vydání věnované památce Filipa Minaříka. Nejlepšího žokeje české historie, dobrého člověka a obětavého kamaráda, který nás tento týden nečekaně a příliš brzy ve věku 48 let opustil.
S těžkým srdcem pouštím do světa mimořádné vydání newsletteru O koňskou délku. Filip Minařík už nežije, odešel náhle a naprosto nečekaně v pondělí 4. září. Zpráva, s níž se těžko smiřuje a jejíž plný dopad si většina z nás uvědomuje jen pomalu. Následující řádky vznikly jako pocta výjimečné osobnosti.
Snímek, který hodně vypovídá o tom, kdo byl Filip Minařík. V rámci svého japonského angažmá posílá symbolický pozdrav do nebe zesnulému kolegovi Daniele Porcu, jehož sedlo převzal a používal. Po skončení kariéry Filipovi toto gesto oplatil René Piechulek, který s jeho sedlem vyhrál Cenu vítězného oblouku. Při návratu do vážnice ukázal houfu fotografů a kameramanů nápis “F. Minarik” na spodní straně sedla a široce se usmál.
Žil koňmi, ale záleželo mu i na lidech
Jako první žokej českého původu se dostal přes hranici 1000 vítězství v kariéře, čtyřikrát byl šampiónem německých žokejů, zvítězil v Ascotu a tři zimy strávil na angažmá v Japonsku. Celkový počet jeho vítězství mezi lety 1991 a 2020 jsme po dlouhých debatách s kolegy spočítali na 1770. Z toho 110 se zrodilo v dostizích se statusem blacktype, 54 na grupové scéně a čtrnáct přímo na úrovni grupy 1, napsal jsem toto úterý v obsáhlém článku na Jezdci.cz.
Jenže Filip Minařík zdaleka nebyl pouze nejúspěšnějším žokejem české historie. Byl to také mimořádně přátelský a otevřený člověk, který se intenzivně zajímal o všechno, co se v dostihovém mikrokosmu děje. Na sociálních sítích a internetu se pohyboval jako ryba ve vodě, ale vstřícný k turfmanům, fanouškům i novinářům byl už dlouho předtím. Měl něco ze showmanství svého idolu z mládí Frankieho Dettoriho. Jen málokdo se dokázal radovat z úspěchů a oslavovat je tak živelně jako on. A v neposlední řadě měl nevšední nadání přátelit se s lidmi a přispěchat jim na pomoc, když se ocitli v nouzi. Navštěvoval zraněné kolegy v nemocnici, ale třeba i koňské penzisty, v jejichž sedlech kdysi vítězil. Obětavě se staral o svého 99letého přítele a mentora Heina Bollowa, pravidelně věnoval čas i různým neznámým lidem. Kdykoli bylo třeba podpořit dobrou věc nebo jakkoli propagovat dostihový sport, Filip byl okamžitě u toho.
Se svým starším přítelem a legendou německého turfu Heinem Bollowem.
Osobně jsme se seznámili před více než dvaceti lety, když si na začátku mé novinářské kariéry přečetl několik článků a při jednom ze svých pražských pobytů mě pozval do tehdejšího sázkového klubu U Nováků ve Vodičkově ulici, aby mi navrhl spolupráci na jednom z prvních tuzemských majitelských sdružení. Bylo mu tenkrát sedmadvacet, mně dvacet. Projekt jsme nazvali Racing Club Finiš a stáj, která měla propagovat tehdy ještě ne tak rozšířenou formu spolumajitelství koní, vydržela krásných šest sezón. Od té doby až do konce letošního léta jsme se přátelili a byli spolu v pravidelném kontaktu.
Po celých těch téměř třicet let, co jezdil dostihy, si Filip upřímně nedokázal představit, co bude dělat po skončení aktivní kariéry. Překonal mnohé sportovní i osobní krize včetně vyhoření a protialkoholní léčby, poctivě bojoval se svými démony. Obrovskou silou vůle a tvrdou prací se téměř od nuly propracoval až do evropské špičky a na pozici aktivní legendy svého sportu. Pád z července 2020 v Mannheimu ukončil nejen jeho kariéru, ale i nejšťastnější období jeho života. I s touto situací a četnými zdravotními následky se však pral statečně a se svou typickou upřímností.
Filip miloval dostihy celým svým srdcem a tato vášeň daleko přesahovala čistě profesionální stránku. Velkým svátkem pro něj například bylo, když mohl obléknout některé z nejslavnějších dostihových barev světa.
Naposled jsme si psali šest dní před jeho náhlým odchodem. Je příznačné, že i tenkrát se zajímal hlavně o to, jak pomoci někomu jinému, zraněnému Janu Vernerovi.
🎬 Video: Rozhovor s Filipem a Jiřím Palíkem po Českém derby 2019
Filipovy vzpomínky. Střípky z našich rozhovorů během let
🐴 Dětství u koní. Poprvé mě posadili ve stáji na koně bez sedla někdy ve dvou letech. Vzpomínky na Chuchli mého dětství jsou hezké, i když to tenkrát byl úplně jiný svět a jiný sport. Pamatuju si, že na začátku jsem z koní měl docela strach, protože i ti se oproti dnešku dost lišili. Když jsem tam v sobotu šel, tak neexistovalo, abych nespadl. Vždycky jsme se vraceli domů s rozedřenými koleny i rukama. Myslím si, že ten obrovský talent, o kterém se dnes vypráví, tam ani moc nebyl. Měl jsem to spíš vydřené. Díky tomu, že můj táta byl šampion žokejů a trenér, jsem určitě dostal lepší podporu než někteří jiní kluci. Se jménem Minařík byl ale spojený i tlak na výsledky, což byl vlastně důvod, proč jsem z Česka odešel. Začínal jsem jako amatér a po ztrátě váhové úlevy ten velký úspěch prostě nepřišel. Ani jsem to v té době neměl srovnané v hlavě. Kdybych tady zůstal, nedopadlo by to dobře. Zanedlouho bych ukončil kariéru, o tom jsem stoprocentně přesvědčený.
🐴 Nespoutané mládí. Můj život byl v té době jeden průšvih za druhým, přitahoval jsem to jako magnet. Spoustu věcí jsem si zavinil sám, ale navíc jsem měl ještě talent, že když se někam šlo a něco se semlelo, vždycky to skončilo u mě. Zpětně ale většiny z těch věcí nelituji. Dnes je na co vzpomínat, byla to krásná doba a průšvihy k tomu patřily, byly nevyhnutelné. Žil jsem divoce, ale do ježdění jsem dával sto procent. Prostě jsem pracoval víc než ostatní a taky jsem víc pařil. Mým výkonům to zase tak moc neublížilo. I později se mi jezdilo nejlíp, když jsem byl aspoň trochu unavený. Často se mi dařilo na konci mítinků, kdy člověk už neměl moc energie.
🐴 O cestě na vrchol. Když jsem v roce 1996 přišel do Německa, tak se mi ani nesnilo, že bych se někdy mohl třeba jen svézt v grupovém dostihu. Působilo to na mě jako jiný svět, na hony vzdálený od mého každodenního života. Bylo mi jednadvacet, dvaadvacet a protloukal jsem se v malých provozních dostizích na východě země. Sváděl jsem boj o každou čárku a byl vděčný za jakoukoli šanci. Samozřejmě jsem měl sny, ale na grupové dostihy jsem si nedovolil ani pomyslet. Když jsem poprvé viděl Velkou cenu Badenu, koukal jsem na to s otevřenou pusou. Tenkrát tam běhali koně jako Pilsudski nebo Borgia. A pak přišel Tiger Hill. Naprostá legenda, které lidé fandili na tribunách s velkými vlajkami jako na fotbale. Měl jsem z toho husí kůži a vždycky jsem si říkal: “Tak tohle bych chtěl jednou vyhrát. Aspoň jednou v životě...” Netušil jsem, že se mi to nakonec povede hned čtyřikrát a že ty davy lidí, kolem kterých se po dostihu jede k vážnici, budou jednou tleskat mně.
Poprvé jsem se do tohoto velkého světa podíval v roce 2000. Příchod k trenérovi Peterovi Schiergenovi do Kolína nad Rýnem byl zvrat v mé kariéře. Hned v prvním roce se mi podařilo vyhrát grupu 3 v Mnichově. Ryzák Tertullian patřil k hvězdám stáje, spolehlivý starší sprinter. Měl neskutečnou třídu, ale také zdravotní omezení, a tak se pohyboval na tratích 1200 až 1400 metrů. Stájový žokej Terence Hellier s ním už strašně dlouho nic nevyhrál, navíc se v ten den konaly dostihy na více závodištích současně. Díky tomu jsem dostal šanci Tertulliana jezdit v Bayerischer Fliegerpreis. Vyhráli jsme o dvě délky a už mi zůstal. Následovala série dalších tří vítězství.
Já jsem v té době vůbec nebyl zvyklý jezdit takhle dobré koně. Pokaždé, když mě na podobnou hvězdu posadili, bojoval jsem s obrovskou nervozitou. Jenže Tertullian byl jedním z těch koní, kteří dokáží přenést na jezdce absolutní klid. Trenér mě na něj v paddocku vyhodil a kůň mi hned začal předávat takový ten pocit: “Hele, nepodělej se, já to za tebe odpracuju. I kdybys udělal pár chyb, nějak tě tam odnesu.” Tohle umí strašně málo koní. Vlastně jsem se s takovým od té doby setkal už jen jednou, a to byl Ivanhowe.
S Tertullianem jsem měl ještě jeden velký zážitek, v roce 2001 jsme vyhráli Prix de la Porte Maillot (Gr.3) v pařížském Longchamp. Ve stejný den se tam běhala Velká cena Paříže a zároveň začal německý derby-mítink v Hamburku. Na poslední chvíli jsem odřekl všechny jízdy v Hamburku, přijel jsem do Paříže a lehl jsem si ve vážnici. Když jsem se probudil, strašně jsem se divil, proč se ještě neběhá. Zjistili jsme, že personál u sázkových okének se přivázal k bariéře a stávkuje. Obrovské rozčarování. Naše jediné štěstí bylo, že jsem měl dobré kontakty s trenérem Tonym Cloutem, u něhož jsem byl v roce 1994 na stáži. Tony chodil po závodišti a překládal nám, protože nikdo z Francouzů se s námi samozřejmě nebavil. Řešili, zda se dostihy poběží v pondělí v Saint-Cloud nebo v úterý v Longchamp, v obou případech bez veřejnosti. A nám letělo letadlo. Tony slíbil, že Tertulliana i s jeho ošetřovatelem vezme k sobě do stáje a postará se o ně.
Druhý den jsme se dozvěděli, že se bude běhat v úterý. To jsou derby-galopy, mítink v Hamburku byl v plném proudu a já jsem musel zase všechno zrušit. Přiletěli jsme na poslední chvíli, let do Paříže měl zpoždění. V té době jsme ještě neměli mobily, takže jsem přiběhl do vážnice a tam už seděl v mém dresu Mick Kinane, kterého Tony poprosil pro případ, že bychom to nestihli. Rychle jsem ho svlékl, skočil jsem na koně a Tertullian mě tam odvezl. Když jsme se vraceli před tribuny, koukl jsem do prázdného hlediště. Byla tam jedna uklízečka a vytírala schody. Pak mi přišla videokazeta se záznamem dostihu. Mělo to parádní atmosféru - do zvukové stopy dodatečně nahráli řev tribun. Dělají to tak dodnes.
Filip navštěvoval Tertulliana i mnoho let po skončení dostihové kariéry.
Po Tertullianovi jsem začínal dostávat šance na výborných koních častěji. Nebyl jsem stájová jednička, takže v těch největších dostizích jezdili vždycky jiní, ale už v té době mi prošlo rukama hodně hvězd. Solidním koněm byl určitě Zarewitsch, často jsem jezdil také pozdější výborné chovné klisny Guadalupe a Walzerkönigin a velký kanón byl Soldier Hollow. S dalšími koňskými osobnostmi jsem se potkal aspoň v menších dostizích. Třeba jsem při jeho debutu na dráze jezdil nejlepšího koně světa Mandura, který tenkrát vyhrál zadrženě o šest délek v Mnichově. A dvakrát jsem seděl v dostihu i na slavné Danedream, třeba při jejím třetím místě v Ceně zimní královny. Co se z této původně nenápadné hnědky potom stalo a celá její pozdější kariéra, to je pohádka. Jezdit koně, který vyhrál Cenu vítězného oblouku a King George v Ascotu, a dělat mu vodiče v práci před Arc, to jsou věci, na které nikdy nezapomenu.
🐴 První vítězství v grupě 1. Psal se říjen 2004. Ve stáji byli dva špičkoví žokejové Andreas Suborics a Terence Hellier. Už v práci jsme cítili, že dvouletý Manduro bude mimořádný kůň. Při svém debutu doslova vyběhl z televizní obrazovky. Dalším cílem byla Cena zimního favorita a řešilo se, kdo hřebce pojede. Suborics musel ve stejný den jezdit Shirocca v italské grupě 1. Vypadalo to, že bych zase mohl Mandura jezdit. Nakonec se rozhodlo, že pojede Hellier a já jsem dostal dvouletého Königstigera v Gran Criteriu, což tenkrát byla další grupa 1 v Miláně. Skončilo to tak, že jsem na San Siru vyhrál o krátkou hlavu před Suboricsem, o hodinu později ovládl Shirocco Gran Premio di Milano a po další hodině Manduro v Kolíně nad Rýnem deklasoval soupeře zadrženě o pět délek. Z Milána jsme letěli domů soukromým tryskáčem barona Georga von Ullmanna. A baron volal ještě ze závodiště pilotovi, ať na letišti koupí tolik vychlazeného šampaňského, co sežene...
🐴 První šampiónský titul a další hvězdy. V roce 2005 se mi zničehonic začalo neskutečně dařit a neskončilo to až do 31. prosince, kdy jsem získal první ze svých čtyř titulů německého šampióna. Forma byla obrovská a do toho přišlo setkání s Gonbardou. Tahle klisna nebyla z naší stáje, trénoval ji Uwe Ostmann pro hřebčín Auenquelle. V létě mně zavolal, abych ji jezdil v grupě 1 na 2400 metrů v Düsseldorfu a dal mi volnou ruku ohledně průběhu dostihu. Měl jsem dobré startovní číslo a nejnižší váhu v poli 51,5 kilo. Gonbarda uměla cválat a byla obrovská bojovnice. Odskočili jsme, nikdo nechtěl jet, tak jsem si sedl hned za špici, a pak se mi otevřela mezera. Vyhráli jsme o 1 3/4 délky. Následovalo druhé místo ve Velké ceně Badenu a další vítězství v Ceně Evropy. Gonbarda byla určitě jedním z mých zlomových koní. Ze zpětného pohledu se samozřejmě těžko odhaduje, jak dobrá byla ve srovnání s dalšími výjimečnými klisnami, které se od té doby objevily. Ale ty tři výsledky z podzimu 2005 byly neuvěřitelné a žádné další klisně se to už nepovedlo.
Mým oblíbeným dostihem vždy byla Velká cena Badenu. Poprvé jsem ji vyhrál v roce 2006 na outsiderovi 274:10. To byl tenkrát velký šok. Prince Flori byl předtím i potom spíše kůň na úrovni grupy 3, ale v ten den mu to naprosto sedlo. Na měkké dráze všem utekl. Dostal jsem se strašně brzo dopředu, vyvezl mě na vnější stranu dráhy a vyhrál lehce o 3 délky. V tom roce byl Baden Baden naposledy součástí tehdejší Světové série, a tak se běželo o 750 000 eur. Dnes je to už nepředstavitelné.
Velkou atmosféru mělo i další badenské vítězství v roce 2010. Bělku Night Magic měl původně jezdit Maďar Károly Kerekes, ale v týdnu před dostihem měl zdravotní problémy. Já jsem byl vlastně náhradník. Nejprve mi nabídli angažmá na jejím vodiči, ale protože situace kolem jezdce stájové favoritky byla stále nejistá, raději mě nedali na startovní listinu, protože by to pak už nemohli změnit. A v neděli mě napsali rovnou na Night Magic. Na dráze šlo všechno hladce a byly to velké emoce. I kvůli té neskutečné atmosféře, protože závodiště v ten den zažilo jednu z největších diváckých návštěv za mnoho let, doslova praskalo ve švech.
Těch špičkových koní bylo samozřejmě hodně. Dlouho podceňovaný Guignol, který navzdory zdravotním problémům dokázal vyhrát stylem start-cíl grupy 1 v Badenu i Mnichově. Pozdější vítěz Melbourne Cupu Almandin, talentovaný tempař Ito, Guardini... Ale také třeba dva grupoví vítězové, které jsem odjezdil pro trenéra Arslangireje Šavujeva. Darsalam byl určitě výjimečný, ale myslím, že Shamalgan byl ještě lepší... Nezapomenu ani na svého prvního listed vítěze u trenéra Schiergena Adronikuse a dlouho mě provázel i supervytrvalec Kasus, který se z trojkových dostihů vypracoval až na vítěze listed a třetího z grupy 3. Ten se musel jezdit způsobem, jako kdyby žokej vůbec nechtěl vyhrát. Chtít toho na něm co nejmíň, protože jakmile se jednou dostal dopředu, Kasus si myslel, že už vyhrál a přestával závodit.
🐴 Nejkrásnější dostih kariéry. K vítězství ve Velké ceně Badenu s Ivanhowem došlo na den přesně rok poté, co jsem nastoupil na kliniku a začal řešit svou do té doby největší životní krizi. Nikdo včetně mě nevěděl, jestli se ještě někdy dokážu vrátit do sedla a pokud ano, v jakém stavu. Od Ivanhowea se nic moc nečekalo, protože všichni měli oči jen pro jediného koně. Neporaženého Sea The Moona, který vyhrál německé derby o 11 délek a byl v té době dokonce sázkovým favoritem Ceny vítězného oblouku. Dobře se to mediálně prodalo, v Badenu byla hlava na hlavě. Pořád vzpomínám na tu euforii, jak jsem se provlékl vedle bariéry a odskočil o tři délky. Když jsme šli z dráhy, myslel jsem, že spadnou tribuny.
🎬 Video: Vítězství s Ivanhowem v Grosser Preis von Baden 2014
🐴 O vyhoření. Při tom tempu, v jakém jsem žil a pracoval, musel jednou přijít kolaps. V podvědomí jsem na to vcelku byl připravený. Najednou jsem začal dostihy nesnášet, jako když se předávkujete něčím, co vám do té doby nejvíc chutnalo. Přehnal jsem to jak fyzicky, tak psychicky a dostal jsem se úplně na dno. Tělo se dá dohromady strašně rychle, vydrží neuvěřitelné věci. Ale hlava to prostě nedala. Odjezdil jsem strašně moc dostihů, ve snaze prosadit se jsem byl neustále na cestách. K tomu moje povaha a přístup, za to jsem prostě musel zaplatit. Skončil jsem na devadesát dní na klinice. Tenkrát jsem to tam nesnášel, dnes na to rád vzpomínám. Měl jsem štěstí na dobrého terapeuta. Pochopil, o co u mě jde a vysvětlil mi, co je v životě důležité. Šlo to docela rychle, i když návrat do sedla nebyl jednoduchý. Lidé se na někoho, kdo strávil tři měsíce na klinice a chce dál dělat vrcholový sport, donedávna nedívali úplně nadšeně. Rozhodující bylo, že jsem dostal dobrou práci ve stáji hřebčína Schlenderhan. Následovalo šest nejlepších let mé kariéry. Od základu jsem změnil přístup. Dřív pro mě dostihy byly všechno, dnes pro mě znamenají také moc, ale už vím, že jsou v životě i jiné důležité věci. Jenom žít dostihy se nedá. Naučil jsem se také mnohem líp srovnávat s porážkami.
🐴 Těžký žokejský život. Je to povolání, kterému člověk musí dát úplně všechno včetně soukromého života a ne každá rodina je schopná to akceptovat. Je to tvrdý sport. Přináší s sebou riziko úrazu, tlak veřejnosti i od majitelů, hladovění, cestování… Když má člověk úspěch, stojí to za to, ale na konci si podle mě musí uvědomit, kdy je čas přestat, co za to stálo a co za to už nestojí.
🐴 Srdeční kůň. Ivanhowe byl nejlepší kůň, na kterém jsem seděl. Na plnokrevníka byl obrovský, možná až moc velký. Podobně jako Tertullian uměl přenést na žokeje obrovskou jistotu. V dostihu jsem ho jel třikrát a pokaždé to byl velký úspěch. Pak Ivana prodali do Austrálie. Říkal jsem tenkrát manželce, že ho už nikdy neuvidíme. Australanům se ale do jejich chovu nehodil, tak ho jako plemeníka převezli zpět do Evropy. Stojí deset minut od závodiště v Deauville. Jako žokej si po dvaceti letech osvojíte jistý odstup, jinak to nejde, ale když jsem jel Ivana navštívit, byl jsem hodně naměkko. Vypadá skvěle, ze všech útrap se zotavil. On mě samozřejmě nepoznal, protože jsem ho v práci jezdil možná pětkrát v životě. Francouzi se mě ptali, proč k němu mám takové pouto. Tak jsem jim to vysvětloval. Když jsem se vracel z kliniky, nikdo nevěděl, jestli budu dál jezdit a jak. Zpátky do života i kariéry mě vystřelil právě Ivanhowe. A posunul mě ještě dál, než jsem byl předtím.
🐴 O Japan Cupu. Nikdy jsem nehrál finále fotbalového mistrovství světa, ani nebojoval o olympijské medaile. Ale mám představu, jaké to asi je, protože jsem třikrát startoval v Japan Cupu. Když vás před tímhle dostihem v Tokiu vyhodí do sedla, skoro se vám z té kulisy podlamují kolena. Na obrovské tribuně, která se táhne podél celé cílové roviny, sedí přes sto tisíc lidí a chovají se jako fotbaloví fanoušci. Pokud k tomu dostanou pokyn. V paddocku před dostihem se nesmí mluvit, a tak tam vládne ticho jako v opeře. Všechno se mění ve chvíli, kdy startér vyjede vysokozdvižným vozíkem na startovací boxy. To najednou ta masa lidí vytáhne své programy a začne do toho mydlit. Vzniká energie, kterou žokej cítí už daleko před cílem. Při točení do cílové roviny se zdá, jako by pole vjíždělo do velkého kotle.
🐴 Japonsko jako vrchol kariéry. Tokio napoprvé předčilo moje očekávání snad úplně ve všem. Že jsem tam mohl žít dva až tři měsíce na vlastní pěst, mi jako celek dalo strašně moc. Třeba jsem tam kompletně překopal svůj jídelníček. Vynechal jsem všechno, v čem je bílá mouka, veškeré těstoviny, chleba. Hlavně jsem si ale chtěl jednou v životě dokázat, že jsem schopný jezdit na téhle úrovni, obstát v té obrovské konkurenci a neudělat ostudu. Podařilo se mi něco, o čem jsem léta snil. Pro Japonce jsou dostihy událost, žokeje uctívají jako fotbalové hvězdy. Hodně lidí mě tam oslovovalo na ulici i třeba na Facebooku, je to strašně vděčné publikum. Rozdal jsem několik rozhovorů, kde jsem zmiňoval, že pocházím z Česka a začínal jsem ve Velké Chuchli. Byl jsem docela překvapený, když potom v Nakajamě v paddocku občas někdo z fanoušků zavolal “Dobrý den!”, “Zdravíme!” nebo “Gratuluju!” Prostě si to hned nastudovali. Občas mě vodil chlapík, který měl tahle slova napsaná na ruce a snažil se mi je vždycky přečíst. Po dostizích říkal “Děkuju!”.
🐴 Jeho sedlo v roce 2021 vyhrálo Cenu vítězného oblouku. Zahřálo mě to u srdce. Když jsem Renému Piechulkovi to sedlo na podzim 2020 dával, myslel jsem hlavně na to, aby se ještě využilo. Že by ho někdy nesl vítěz Arc, mě samozřejmě vůbec nenapadlo. Měl jsem osm nebo deset sedel a tohle jsem měl moc rád. Hodně jsem s ním jezdil a bylo se mnou i v Japonsku.
Filipe, stejně jako všichni Tví přátelé a fanoušci na Tebe nikdy nezapomenu. Děkuji za všechno!
Vážím si toho, že jste si přečetli i toto neplánované a pro mě dosud nejtěžší číslo newsletteru. Jak již bylo avizováno, příští “koňskou délku” najdete ve svém mailu, spamu či nevyžádané poště kolem čtvrtka 28. září. Mějte se hezky, Váš Martin Cáp