Sláva a pád německé "Velké pardubické", jíž se stala osudnou třetí říše
Von der Goltz-Querfeldein, vypisovaná v okolí hřebčína Trakény, bývala v době mezi světovými válkami pojem. Její historie se několikrát protnula i s Velkou pardubickou.
Ten pocit snad zažili ctitelé antiky, když stanuli v místech, kde se kdysi vypínaly hrdé Pompeje. Nebo potápěči, mířící ke zbytkům Titanicu na dno oceánu. Přesně takovou dávku nostalgie musí cítit dostihový příznivec, který se octne v ruské vesnici Jasnaja Poljana nedaleko Kaliningradu. V místech, kde je dnes koňské muzeum, se ještě ve třicátých letech nacházel slavný hřebčín Trakény. Vedle světoznámého teplokrevného plemena zde měli ještě jednu zvláštnost: steeplechase Von der Goltz, označovanou za německou obdobu Velké pardubické.
To ještě rozlehlé pastviny a potoky v okolí patřily k východnímu Prusku a tudíž k německému území. Trakény byly koňařským městečkem, pyšnícím se hřebčínem, několika jezdeckými sochami a evropskou prestiží. Na přelomu 19. a 20. století se tady začaly jezdit opulentní parforsní hony. Jejich nejslavnějším účastníkem byl polní maršál Von der Goltz-Pascha, velící generál východního Pruska. Sedmdesátiletá excelence byla silně krátkozraká, což jí ale nebránilo zúčastňovat se každého honu, který se naskytl.
Když vedení hřebčína zvažovalo vypsání „Velké trakénské steeplechase“, nazvalo náročný dostih na generálovu počest „von der Goltz-Querfeldein“. První ročník na podzim 1911 vyhrál polokrevný valach Konditor z místního chovu a atraktivní cross country si záhy získala popularitu. Po skončení první světové války začala být vypisována pravidelně a lákala do Trakén mnoho slavných armádních jezdců.
Kuriózně dnes působí fakt, že zpočátku nebyla udávána délka dostihu. Organizátoři jen přibližně tušili, že distance přesahuje 6000 metrů. Kurz vedl podobně jako v britských dostizích point-to-point nejprve přes rozsáhlé polnosti a teprve po chvíli se koně dostali na místní dostihovou dráhu, kde překonávali těžké překážky.
Plánek trakénské dráhy z roku 1939.
Toto pojetí většinou vedlo k brzkému roztrhání pole a jednotliví jezdci najížděli na skoky takřka osamoceně. Proto trakénská dostihová správa postupně vybudovala klasické závodiště a většinu skoků soustředila kolem hlavní dominanty, velkého brodu. Po těchto úpravách měřila stále populárnější „Von der Goltz“ v roce 1931 rovných 6200 metrů a koncem třicátých let to bylo 6900 metrů. Tedy přesně jako Velká pardubická, jejíž organizátoři však až do poloviny třicátých let udávali délku 6400 metrů.
Podobnost nebyla čistě náhodná. „Překážkový dostih Von der Goltz je po Velké pardubické nejtěžší cross country evropského kontinentu a společně s Velkou národní v Liverpoolu tvoří trojici nejtěžších překážkových dostihů světa,“ uvádí průvodce trakénským hřebčínem z roku 1939. „Pokud zvláštnost liverpoolského dostihu spočívá v neuvěřitelně vysokých a pevných skocích na 7200 metrů dlouhé dráze, Velká pardubická a Von der Goltz se běhají na čistě přírodních tratích.“
V popisu hlavních skoků se zrcadlí realita tehdejšího nacistického Německa. Vedle kombinace 5,20 metru dlouhého vodního příkopu a 1,20 metru vysokého bradla patřila mezi dominanty závodiště také „Židovská cesta“ (tvořená živým plotem a širokým vodním příkopem zvaným „Židovský potok“), překonávaná během dostihu hned čtyřikrát. Nejtěžším skokem byl hlavní vodní příkop o délce 7 metrů. Celkem obsahovala Von der Goltz 33 skoků, a pokud zrovna nebyla dráha vyloženě rychlá, nedala se projet za kratší dobu než 10 minut. „Kdo tohle překoná, nemusí se bát už žádného překážkového dostihu,“ psal dobový tisk.
Až do roku 1929 byla Von der Goltz otevřena jen polokrevným koním, později se mohli zúčastnit i plnokrevníci. V listině vítězů najdeme i známá jména z Pardubic. Trojnásobnou vítězkou se v Trakénách stala Wahne v sedle se svým majitelem H. Wiesem (příslušníkem SA), úspěšná dvojice z Velké pardubické 1934. Další výborný skokan, bělouš Herold s Oskarem Lengnickem, vyhrál dvakrát Von der Goltz i Velkou pardubickou.
Sláva trakénského dostihu trvala jen necelá tři desetiletí. Doplatil nejen na svůj armádní charakter, ale i na místo konání. Když se druhá světová válka přiblížila ke svému závěru a Rudá armáda postupovala na západ, prchalo německé obyvatelstvo východního Pruska do vnitrozemí.
Také vedení hřebčína se pokusilo o částečnou evakuaci. Několik koní po strastiplné cestě doputovalo na území dnešního Německa. Samotný hřebčín a závodiště ale padly za oběť posledním měsícům války. Co z někdejšího „koňského ráje“ hitlerovských vojáků zbylo, lze dnes vidět v Jasnaje Poljaně.
(původně napsáno pro Paddock Revue, snímky a nákres pocházejí z dobového průvodce Trakénami)