O koňskou délku #8 🍀
Úvahy před Velkou pardubickou, s Francescem Kinským na Karlově Koruně, jak se má No Time To Lose, mladé jezdecké talenty, přirozená komunikace s dostihovými koňmi a mistryně taekwonda v sedle.
Zdravím Vás, milí přátelé a vítám mezi námi osm desítek nových odběratelů! V předvečer 133. Velké pardubické je tady další vydání newsletteru O koňskou délku, které jsem o pár dní pozdržel, abych vás v září nezahltil třemi různými čísly. Sám žasnu, co všechno se stihlo v několika posledních týdnech odehrát, i na dostihové scéně je začátek podzimu zkrátka rušným obdobím. A teď už pojďte číst, je tady nová porce dostihových příběhů a rozhovorů.
Velká pardubická milovaná i zatracovaná
Je to každý rok stejné. V posledním týdnu před Velkou pardubickou mi v pravidelných intervalech zvoní telefon. Jako člověku pohybujícímu se v médiích, o němž se ví, že má rád dostihy, mi volají všemožné redakce a zvou mě na rozhovory různého typu. Věci, na které se ptají a způsob jejich zpracování se pozvolna mění. Zatímco ještě v éře tištěných novin se velká tuzemská média snažila aspoň předstírat, že mají o Velké pardubické a dostizích základní povědomí, dnes je z jejich zpracování nejslavnějšího českého překážkového dostihu často znát bezradnost a nezájem.
Zčásti za to může postupující trend, v rámci něhož hrstka největších sportů v čele s fotbalem vytlačuje menší disciplíny ještě více na okraj zájmu. Svou roli však sehrává i střídání generací a širší společenské proměny, jejichž důsledkem je mimo jiné posun v pohledu na zvířata a přírodu. Specifický dostih založený v roce 1874 skupinou neohrožených českých šlechticů, posléze milovaný prvorepublikovými důstojníky a ještě později uznávaný jako chlouba socialistického Československa a východního bloku, přestává být pro širší veřejnost srozumitelný. Má úctyhodnou tradici, podmanivou atmosféru a mnoho příznivců i odpůrců. Čím je ale někdejší “nejtěžší dostih kontinentu” stále aktuální a má hlubší smysl i v době rychlých emocí, která se obsesivně vyhýbá jakémukoli riziku a trvá na všeobecném pohodlí a bezpečí ve všech oblastech života?
Málokterá sféra lidské činnosti se ve své historii musela vyrovnat s takovým množstvím předsudků jako dostihy. Už britský republikán Oliver Cromwell je v 17. století dočasně zakázal a také v pozdějších dobách se proti nim vymezovaly nejrůznější společenské proudy. Jednou byl dostihový sport pranýřován z třídního pohledu jako dekadentní zábava šlechty a bohatých lidí, jiným oponentům zase vadily sázky, vnímané jako morálně pokřivený hazard. V 21. století přebírají štafetu aktivisté z řad radikálních environmentalistů, kteří zpochybňují samotnou domestikaci koní a odsuzují jakékoli jejich využívání včetně toho sportovního. V éře všeobecného blahobytu, pozvolného ústupu manuální práce z našich životů a narůstající paniky z klimatické změny ožívají i v této oblasti s nečekanou lehkostí všechny staré ideologické spory. Podobně jako jiné „kulturní války“ bývají vedeny emotivně a nekompromisně, aniž by usilovaly o dialog, a ke škodě věci příliš často pracují s mýty a hluboce zakořeněnými představami.
Co ale širší veřejnost neví nebo jen matně tuší, Velká pardubická i dostihy jako takové ve skutečnosti poměrně pružně reagují na vývoj doby a společenských standardů. Ačkoli navenek stále mohou působit dojmem konzervativního prostředí a hrdě se hlásí ke své bohaté historii, v řadě detailů se modernizují a dá se očekávat, že se budou proměňovat i nadále. Mnohé se v tomto směru již podařilo, mnohé ještě musí být uděláno. Důraz na zvyšování bezpečnosti, omezování bičíků, další zlepšování komfortu koní a péče o jejich další osudy po skončení kariéry patří k hlavním tématům branže. Mnohé z dnes diskutovaných otázek paradoxně nejsou novými tendencemi, nýbrž návratem ke kořenům. Ohleduplnost a šetrnost vůči svěřeným koním jako nejvyšší priorita byla vlastní už slavným trenérům meziválečné éry jako Jaroslav Rosák, Karel Šmejda nebo Karel Truhlář, kteří je posléze vštěpovali svým nástupcům.
Jednou z klíčových výzev dneška tak nejen v případě Velké pardubické zůstávají osvěta, rozbíjení všemožných předsudků a dialog, otupující nesmiřitelné postoje na různých stranách barikády. I proto jsem letos několik pozvání přijal - doporučuji Vaší pozornosti především dobře vedený podcast na Livesportu či rozhovor pro Rádio Prostor. A pokud čtete dnešní číslo ještě před Velkou, určitě si dejte i rozhovor s Josefem Bartošem o letošních šancových koních a tradiční dialog s Josefem Váňou.
Losování startovních čísel před 133. Velkou pardubickou se Slavia pojišťovnou proběhlo na zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, někdejším sídle Oktaviána Kinského. Po skončení tiskovky jsme spolu s Francescem Kinským dal Borgo natočili pro EquiTV spontánní procházku tímto podmanivým místem.
Jak se mají bývalí dostihoví koně v penzi a kudy se ubírají jejich další osudy, je téma, které mě vždy zajímalo a pravidelně se mu věnuji. Jednak to vnímám jako určitý dluh vůči těm, kdo nám svými výkony na dráze tolik let dělali radost, a také si myslím, že se stálo ví poměrně málo o tom, s jakou láskou a nasazením se řada lidí o vysloužilé plnokrevníky stará. Jedním z nich je Michaela Koubovská. Ještě během studií se při docházení do stáje Josefa Váni zamilovala do drobného hnědáka No Time To Lose. Pětinásobný účastník Velké pardubické a její vítěz z roku 2017 byl vyhlášený “bahňák”, podávající nejlepší výkony na měkké dráze. A také trochu svéráz. Od minulé zimy tráví čtrnáctiletý valach zasloužený důvod právě u své kamarádky na Plzeňsku.
“Řekla bych, že se změnou prostředí se naše pouto ještě prohloubilo. Předtím byl zvyklý na Bohuslav, své ošetřovatele a okolí, já jsem za ním chodila se spoustou mrkví a jablek. V penzi pro něj najednou všechno bylo úplně nové a znal jenom mě a můj hlas, tak se na mě upnul. Když jsem v zimě musela odjet na služební cestu, po třech dnech přestal žrát seno… Původně jsem si myslela, že si spolu budeme užívat hlavně dlouhé procházky po lese, ale po měsíci mě vyvedl z omylu. Pochopila jsem, že s tím couráním není úplně spokojený, a tak začal chodit na jízdárnu se čtrnáctiletou Aničkou. Ta si s ním zkusila přeskočit pár parkurových skoků a najednou bylo vidět, že ho to baví. Ještě loni v říjnu běžel Velkou a v dubnu absolvoval s holčinou ZZVJ. Ukázalo se, že se potřebuje na něco soustředit a pracovat. Skoky jsou samozřejmě menší, chodí jen do 80 centimetrů, protože chci, aby to dělal jen pro zábavu a zůstal zdravotně v pořádku.”
Celé povídání s Michaelou si můžete přečíst tady, více článků o exdostihových koních najdete na tomto odkazu.
Nedostatek dostihových jezdců je téma, které zdaleka neřeší jen překážková scéna a v posledních letech nabírá na naléhavosti. Příčin je vícero. Existuje mezi námi stále méně lidí, kteří disponují potřebnými fyzickými parametry, kondicí a odvahou se věnovat takto fyzicky náročné a poměrně rizikové profesi. Velkou roli hraje i narůstající konkurence stále většího množství jiných sportů a volnočasových aktivit. Jedním z projektů, který přesto může přivést do dostihových sedel další generaci, je Pony liga. Iniciativa skupiny přátel kolem Kamily Bartošové a Běly Bartáskové před devíti lety sjednotila do té doby jen příležitostně a nahodile vypisované dostihy poníků do celoročního seriálu. Cílem bylo podpořit jezdecké talenty do patnácti let a nabídnout jim pomocnou ruku na začátku cesty, která by jednou mohla pokračovat v dostihovém sportu. A zdá se, že to funguje. Minulý měsíc jsem spočítal, že aktuálně vlastní licence vydané Jockey Clubem už sedmnáct jezdkyň a jezdců, kteří v dětství prošli Pony ligou. Někteří z nich jako Alena Plimlová, Matyáš Luka nebo Klára Chrbolková mezitím sbírají úspěchy i v soubojích s profesionály. Když jsem před třemi týdny psal tento článek, konstatoval jsem, že aspoň jeden dostih dokázalo vyhrát deset “absolventů” Pony ligy. Mezitím už to neplatí - po vítězství Jana Ilíka před týdnem v Brně jich je jedenáct!
V úzkém rodinném a přátelském kruhu proběhlo poslední rozloučení s Filipem Minaříkem, který zemřel nečekaně ve věku 48 let a jehož památce jsem věnoval zvláštní vydání newsletteru. Dojemného obřadu v kapli obce Isernhagen na předměstí Hannoveru se zúčastnily asi tři desítky lidí. Nechyběli žokejové Jozef Bojko, Eduardo Pedroza, Vladimir Panov, Freddy Tylicki, Patrick Gibson, v Ceně vítězného oblouku úspěšní Andrasch Starke a René Piechulek, trenér Peter Schiergen s rodinou a další. Na konci pietního aktu kolegové symbolicky položili k urně nejúspěšnějšího českého žokeje dostihové sedlo a třmeny. Pro širší veřejnost se připravuje vzpomínková akce, jež proběhne v pátek 27. října od 14:30 v paddocku závodiště v Kolíně nad Rýnem.
Dvě dostihové legendy rozmlouvají před karlovarskou vážnicí. Vlevo Josef Váňa, vpravo František Vítek, který 17. září oslavil 85. narozeniny. I za čtenáře newsletteru O koňskou délku přejeme pevné zdraví a ještě hodně společných setkání na dostizích! (Foto: MC)
Co mě zaujalo. Největší italská steeplechase Gran Premio Merano má opět českého vítěze, lehce o 7 délek se prosadil First Of All s náhradním žokejem Felixem de Gilesem. Za hnědákem stáje Dr. Charvát finišoval druhý Ocean Life, vítěz Velké wroclawské Her Him skončil čtvrtý. Pomalu zrající ryzák Magic Merlin ze stáje Lokotrans v průběhu tří zářijových týdnů vyhrál dva prestižní dostihy v Chuchle Areně Praha. Nejprve dominoval s Martinem Laubem v klasickém St. Legeru a nedlouho nato porazil pod Václavem Janáčkem kvalitní starší soupeře ve Velké ceně českého turfu. Růžovo-bílé barvy majitele Karla Jalového prožívají úspěšné týdny, bělka Shabana si připsala třetí místo ve francouzském listed a vlastní odchovanec San Sebastian při svém debutu na dráze působivě vyhrál Gerschův memoriál.
Magic Merlin a Martin Laube se vracejí z dráhy po St. Legeru. (Foto: MC)
Tříletému ročníku se daří ve srovnávacích zkouškách, kromě Magic Merlina na tom má podíl i vítěz obnoveného Leram Million Shahbandar ze stáje Statek Blata Český Ráj. Šampion vytrvalců Vert Liberte ze stáje Pegas obstál v Longchamp - nejprve doběhl třetí v grupě 3 Prix Gladiateur a minulý víkend přidal dotované páté místo v grupě 1 Qatar Prix du Cadran. Nejlepší sprinter Ponntos sice v Prix de l’ Abbaye neuspěl, ale předtím finišoval o hlavu druhý v pařížské grupě 3. Velký úspěch z Longchamp má na kontě i žokej Václav Janáček, jemuž se podařilo se španělským tempařem Narancem vyhrát stylem start-cíl grupu 3 La Coupe de Maisons-Laffitte.
Jako zamlada si letos počíná sedmiletý bělouš Ignacius Reilly, trénovaný Evou Záhorovou pro stáj Syndikát V3J. Sérii tří jedničkových triumfů v Česku a na Slovensku korunoval ve Velké ceně Prahy, následně doběhl o hlavu druhý v polské Nagrodě Mosznej. Jedna z nejlepších tuzemských klisen poslední doby Zariyannka byla prodána do Francie, jejím novým trenérem je Nicolas Perret. Třídová ryzka Classa ze stáje Martina Bláhy zůstává ve čtyřech letošních startech neporažena. Šampionka Jiřina Andrésová a ve Španělsku působící Denisa Sikorová reprezentovaly Česko na mezinárodním šampionu žokejek v Madridu. Třídový hnědák Sternkranz potřetí za sebou vyhrál Zlatý pohár EŽ Praha. Prezidentovi Jockey Clubu ČR Josefu Bečvářovi končí na sklonku roku funkční období, v bilančním rozhovoru pro Jezdci.cz jsem ho požádal o shrnutí předchozích čtyř let. Zastupitelé Napajedel odmítli návrh na změnu územního plánu, který by umožnil postavit na pozemcích výběhů hřebčína bytové domy. Konání svatováclavského mítinku v Lysé nad Labem znemožnila divoká prasata.
🎧 Podcasty měsíce
Je to neuvěřitelné, ale v září jsem pro EquiRadio natočil už 150. dostihový podcast. Mám radost nejen z tohoto hezkého čísla, ale hlavně ze všech zajímavých setkání a možnosti povídat si s inspirativními lidmi. Tento měsíc vám doporučuji hlavně dva rozhovory. Michaela Soukalová kdysi začínala s dostihovými koňmi u slavného trenéra Harryho Petrlíka v chuchelské stáji PP Šamorín. Dnes rozvíjí mimo jiné koncept přirozené komunikace v práci s ročky i zdánlivě problémovými koňmi, které opět vrací do aktivního života. A Anna Lebdušková patří do první generace mladých jezdkyň, které prošly výše zmiňovanou Pony ligou a odtud plynule přešly do dostihového sportu. Někdejší mistryně republiky a reprezentantka v taekwondu dala přednost koním a bojovému sportu se věnuje ve volném čase.
🎧 Soukalová: Přirozená komunikace v dostizích? Má to smysl (23:34 min)
🎧 Lebdušková: Žiju naplno koňmi, taekwondo mi dalo klid (12:49 min)
Každý ve svém životě potřebujeme kamarády a angličtí plnokrevníci nejsou výjimkou. Obraz neznámého honebního koně na zámku Karlova Koruna zachycuje praxi, která přetrvala až do dnešních časů - když kůň nedokáže být sám a má nervy na pochodu, situaci někdy vyřeší příchod nového spolubydlícího… 🐈⬛🐏🐑🐇
A to je pro dnešek všechno. Děkuji za přízeň, kterou věnujete mé práci, velmi si toho vážím. Pokud můžete, řekněte prosím o newsletteru svým známým. Příští číslo najdete ve svém mailu, spamu či nevyžádané poště kolem čtvrtka 26. října. Mějte se hezky! Váš Martin Cáp